Balada o červeném dresu

Byl jednou jeden krásný nový dres. Měl zářivou červenou barvu a bydlel ve skříni v pečlivě složeném komínku, vlastně by se dalo říct v sedmém patře. Jeho 14 sestřiček (ženský jsou lepší, ne? – ta sedmička!) na něj každý den koukalo a všichni byli spokojení...

Ten den, kdy naši sedmičku poprvé chňapnul svýma prackama místní hospodář, snad ani neměl přijít! Už od rána bylo za dveřmi skříně rušno. Spousty lidí neustále pobíhaly a přecházely, volaly a nadávaly, a našim dresům z toho šel límeček kolem...

Byl to den zahájení nové fotbalové sezony. Dresům se už dělalo nevolno. Červení bavlňáci neměli pražádnou chuť plandat na těle při nějakém potrhlém fotbalovém zápase. V tom vedru? Domlouvaly se mezi sebou, že sloupnou natruc všechny reklamy a všechna čísla a tím si zachrání panenství. Nezadařilo se...

Do kabiny se nahrnulo mnoho junáků, kteří svými zvučnými hlasy naplnili celou šatnu. Chvíli bylo ticho. Pak se ozval hlas, který dirigoval. Nakonec zazněla ta nejhorší řada čísel, kterou červeňáci kdy zaslechli. Všichni byli rozděleni...

Naši milou sedmičku oblékl si jeden z nich a ona poctivě sklouzla po jeho mužné hrudi a z pocitu volnosti si oddychla, ááááááááách. Jemně se zavrtěla a zjišťuje: hmmm, malinko starší, kuřák, občas chlastá, výška kolem 175cm, tmavé vlasy, tmavé oči, hubeňour – tady mi bude dobře. Vzápětí ji někdo začal škrtit pod levým rukávem! Au! Co to, kdo to...? Kapitánská páska! Pro sedmičku se tenhle kousek gumy stal noční můrou, ale časem si zvykla...

Po několika letech hubeňour skončil... Se svým dresem se věru neloučil lehce, tolik let spolu odehráli, byli jedna duše, jedno tělo. Ani s přibývajícími léty nemusela sedmička povolovat ve švech, dařilo se jí prostě dobře.

Překvapena, že ji někdo budí, vstávala před utkáním v Nemilanech v rozpacích. Už zase? To jsem zvědavá, co dneska... Au! Au! Jaaaaau! Takhle mi to ještě nikdo nedělal! Co to je za hovado? Kabinou se ozýval přiškrcený hlas hráče, který zcela nečekaně dostal trenérovu důvěru: Kurva, povol! Nebo... Každou chvilku sedmičku někde kroutil, natahoval, vypínal, potahoval... Stačilo málo, aby rrrrruuuupppp!

Po té proceduře se sedmička lehce nadechla a sonduje: hmmm, mladší, fešnější, nekouří a nepije, vysoký 190cm, tmavé vlasy, tmavé oči... ALE CO TEN PUPEK!!! To si ze mě děláte prdel?, křičela v hrůze. Tohle nepřežiju! Jak mohla tušit, že stejná myšlenka napadla jejího okupanta když s lehkým povzdechem a trochou nervozity vycházel mezi posledními ze šatny...?

Při předzápasové rozcvičce se po očku sledovali a čekali, co ten druhý udělá. Neudělal nic ani jeden. Pupkáč myslel na zápas a sedmička na svou mámu šicí stroj a oba se snažili přežít. Když nastupovali k utkání, pošepala mu přes límeček, který na pupkáči vypadal spíš jako obojek: Aspoň ten bachor zatáhni! Poslechl...

Zápas nakonec přežili oba. Po něm se sedmička ptala: Budeš se mnou příště zas? Co jí na to měl pupkáč říct? Tiklo mu v pravým oku, nervozně škubnul levým koutkem a pravým obočím a povídá: Zeptej se Řízka...